Než přejdeme k hlavnímu tématu, rádi bychom Vás, pane profesore, požádali, abyste se našim čtenářům představil.

Posledních 30 let jsem sloužil v aktivní službě u Ozbrojených silách Polské republiky, zastupoval jsem řadu jednotek a institucí. Moje vědecká cesta začala obhajobou doktorské práce v roce 2008 na tehdejší Národní obranné Univerzitě, která byla později přeměněna na Univerzitu válečného umění, kde jsem strávil mnoho let. Tam jsem také zastával funkci proděkana a následně děkana Fakulty řízení a velení. V roce 2025 jsem ukončil vojenskou službu a nyní pokračuji ve výzkumné práci na civilní vysoké škole – na Institutu řízení Univerzity přírodních věd ve Varšavě. Jsem také poradcem ředitele v Institutu automobilové dopravy, kde jsem dříve po léta působil jako člen Vědecké rady.

Několik slov o efektivitě

Pane profesore, začněme tedy od základu. Co přesně znamená efektivita logistických procesů a liší se tato definice podle toho, zda mluvíme o přepravní firmě, nebo o armádě?

Efektivita je jedno z mých oblíbených slov, ale v současnosti se používá v mnoha kontextech – nejen ve vědě, ale také v politice a společenském životě. Je však třeba si uvědomit, že ve vědě nejsou synonyma totožná a vždy musíme být přesní.

V civilním prostředí je situace jasná - dominuje ekonomická efektivita. Hlavním cílem hospodářského subjektu je zisk. Abychom ho dosáhli, musíme dbát na vztah mezi vynaloženými prostředky (náklady) a dosaženými výsledky. Tento rozdíl je právě efektivita, kterou lze snadno vypočítat.
Ve vojenském prostředí je situace komplikovanější. Samozřejmě armada, ať už polská, nebo jakákoli jiná v rámci NATO – také počítá peníze, protože jde o prostředky daňových poplatníků. Přesto nemůžeme stavět náklady na první místo. Skvělým příkladem je diskuse o sestřelení dronů přilétajících z východu, která se vedla v Polsku v září tohoto roku. Tehdy zazněly výtky, že použití drahých raket ke zničení levných dronů je ekonomicky neefektivní. Jak však bylo správně zdůrazněno na nejvyšších vojenských úrovních – lidský život má nevyčíslitelnou cenu. Proto je v armádě prioritou tzv. operační efektivita. Je těžké vyčíslit hodnotu bezpečnosti státu nebo Evropy. Armáda se v době míru připravuje na nejhorší scénář a v době krize, ať už jde o povodeň (která v roce 2024 zasáhla jak Polsko, tak Česko), nebo narušení státní Hranice, musí jednat efektivně, bez ohledu na jednoduchý ekonomický výpočet.

Moje výzkumy ukázaly, že bychom měli vytvářet jakousi hierarchii dimenzí efektivity v závislosti na konkrétních jevech a procesech. Abychom dosáhli cílů (jak v armádě, tak ve firmě), musíme vynaložit určité prostředky. Avšak právě správná příprava velitelů/managerů zajišťuje, že dokážou vybrat nezbytně nutné síly a prostředky pro daný úkol a stanovený cíl.

Pokračujme v tomto tématu – Jak, pane profesore, spojujete koncept efektivity se vznikem vysoce automatizovaných a autonomních systémů řízení?

Toto spojení je velmi přirozené. Každá optimalizační činnost ovlivňuje efektivitu. Zavedení autonomních řešení nám snižuje „jmenovatel“ vzorce pro efektivitu, tedy nákladovou stránku.
Ve vojenském prostředí má automatizace na bojišti za cíl nejen úsporu, ale především odstranění lidského faktoru z nejnebezpečnějších úkolů a zajištění bezpečnosti. Lidská bytost je nejcennějším prvkem každého systému, proto děláme vše pro jeho ochranu.

V civilním prostředí, například v dopravě, se potýkáme s nedostatkem řidičů – to je celoevropský problém. Automatizace v této oblasti je odpovědí na nedostatek pracovních sil.

A co víc, i když je člověk nejsilnějším článkem každého systému, je zároveň článkem nejslabším – dělá totiž chyby. Automatizace umožňuje tyto chyby odstranit, čímž zvyšuje efektivitu a bezpečnost celého logistického řetězce.

Autonomie: evoluce nebo revoluce?

Můžeme už s jistotou říci, že autonomní vozidla nebo jiná vysoce automatizovaná řešení používaná v logistických procesech mají reálný vliv na zvýšení efektivity, nebo jsme stále ve „fázi testování“?

Průběžně sleduji trendy v logistice a musím přiznat, že se očekávalo od 21. století, že bude vypadat úplně jinak. Ještě před několika lety jsem na konferencích slýchal optimistické předpovědi, že vše bude „brzy“ autonomní. Realita tyto plány prověřila. Tato řešení samozřejmě mají reálný vliv, ale jejich zavádění je postupné. Vidíme konkrétní příklady - plně automatizované sklady, které fungují skvěle bez účasti člověka, nebo vysoce automatizované taxi v některých městech světa. Tento trend je však pomalejší, než se očekávalo. Letadla by pravděpodobně už dávno mohla létat bez pilotů, ale cestující stále očekávají přítomnost člověka v kokpitu. To ukazuje, že bariéry nejsou jen technologické, ale i mentální.

Co považujete za nejvíce inovativní autonomní řešení v dodavatelském řetězci – jak v civilním, tak ve vojenském prostředí? Která z nich mají potenciál dalšího rozvoje?

Těchto řešení je na trhu opravdu velmi mnoho, ale moje výzkumy ukazují, že jsou zaváděna postupně, v konfrontaci s reálnými potřebami a možnostmi. Příkladem mohou být drony. Dodávky realizované pomocí dronů v civilním prostředí zatím nejsou běžným řešením. Naproti tomu ve vojenské logistice je tento směr velmi výrazný – jak ukazuje válka na Ukrajině. Drony se tam používají k dodávkám do první frontové linie nebo k evakuaci raněných. Vidíme však také omezení, zejména ta spojená s kybernetickou bezpečností, a také využívání technologií k nepřátelským činnostem. Zde mám na mysli například výskyt špionážních dronů nad letišti, což paralyzuje jejich běžný provoz a plnění úkolů spojených s přepravou cestujících a nákladu.

Co Evropě chybí, aby urychlila zavádění inovativních řešení v logistice? Předpisy? Odborníci? Politická vůle? Přijetí rizika?

To je jedna z nejtěžších otázek. Podle mého názoru je odpověď výsledkem tří faktorů.

Zaprvé: lidé. Nechybí nám kreativní manažeři, ale musíme změnit vzdělávací systém, abychom připravili pracovníky na řízení logistických procesů, které budou plně automatizované. Tím spíše, že můžeme pozorovat (například na Mezinárodním veletrhu obranného průmyslu v Kielcích a dalších výstavách), že polská a evropská technologie je na světové úrovni.

Zadruhé: finance. Svět stále někam pádí. Čína a USA disponují zcela jinými rozpočty na výzkum a vývoj. Výdaje na vědu v Evropě ve vztahu k HDP jsou stále příliš malé na to, aby mohly konkurovat lídrům a úspěchy v technologii vyžadují obrovské počáteční investice.

Zatřetí: právo. Jak je dobře známo, legislativa nestačí držet krok s technologií. Vypracování kompromisů na úrovni Evropské unie je dlouhodobý proces, který brzdí zavádění.

Samozřejmě existuje více dalších důležitých faktorů, ale potvrzuje to, že i nadále zůstáváme ve fázi evoluce, nikoli revoluce. A to nejen z technologických důvodů, ale také organizačních, lidských a dalších.

Bezpečnost a autonomie v době nepokojů

Mohou autonomní technologie pro logistiku negativně ovlivnit bezpečnost? Jaká jsou rizika v kontextu probíhající války na Ukrajině, hybridních hrozeb a kybernetických hrozeb?

Upozornila jste na velmi důležitý aspekt kybernetické bezpečnosti, který je třeba vnímat také v souvislosti s autonomií. Víme, že v kyberprostoru probíhá regulérní válka – ano toto slovo můžeme skutečně použít. Od začátku války na Ukrajině pozorujeme zvýšenou aktivitu hackerů. Údaje z polské kybernetické jednotky ukazují na tisíce útoků denně na infrastrukturu, což vystihuje, jak křehké mohou být tyto systémy, pokud by se v nich podařilo najít nějaké slabé místo. Je třeba mít na paměti, že autonomní vozidlo je ve skutečnosti počítač, který řídí mechaniku, je programovatelný a ovladatelný. To je obrovská výzva, zvláště když mluvíme o automatizaci jak v době míru, tak v době krize či války. Bez zajištění důkladné kybernetické ochrany bude zavádění autonomních řešení v logistice, jak civilní, tak vojenské, spojeno s obrovským rizikem. Proto se rozvoj autonomie musí bezpodmínečně pojit s masivním rozvojem kybernetické bezpečnosti.

Na začátku našeho rozhovoru jsme se dotkli tématu různých krizových situací, například povodní. Mohou se v těchto situacích autonomní řešení osvědčit, nebo převládne nejistota a riziko poruch?

Tato řešení se již osvědčují. V extrémních situacích, jako jsou přírodní katastrofy nebo válka, chráníme nejvyšší hodnotu – život. Pokud může autonomní vozidlo nebo dron doručit pomoc nebo evakuovat raněné, aniž by vystavoval další osoby nebezpečí, technologické riziko ustupuje do pozadí. Automatizace velmi výrazně proniká do krizových situací a tento trend bude pokračovat, protože umožňuje snížit ztráty na životech u lidí poskytujících pomoc.

Společnost a technologie

Kdybyste dnes, mohl využít autonomní vozidlo, co by se muselo stát, abyste k němu měl stoprocentní důvěru? Co vlastně potřebujeme, abychom vybudovali společenskou důvěru v době tolika nejistot?

Měl jsem několikrát možnost využít autonomní vozidlo a tyto jízdy byly vždy provázeny pozitivními emocemi. Nicméně bezpečnostní operátor byl vždy přítomen ve vozidle a jízdy probíhaly v uzavřeném prostoru, nikoli v běžném městském provozu. Je však třeba poznamenat, že pro mou generaci je řízení auta stále potěšením, zatímco moje dcera tvrdí, že raději jezdí jako pasažér. To znamená, že přichází generační změna a to je skutečně obrovská příležitost pro autonomní mobilitu.

Na druhé straně se může ukázat, že vážným problémem bude tzv. „smíšený provoz“. Jednou jsem slyšel větu, se kterou stále plně souhlasím: “Autonomní vozidla budou stoprocentně bezpečná tehdy, pokud všechna vozidla na silnici budou autonomní.” Pokud pustíme autonomní auto, které dodržuje předpisy (např. jede 50 km/h v obci), mezi lehkovážné řidiče, kteří pravidla siničního provozu běžně porušují, potom si autonomní systémy mohou hůře poradit s nepředvídatelností lidského chování v určitých situacích.
Musíme také pamatovat na psychologický rozměr spojený s potenciální ztrátou pracovních míst a jejím vnímáním společností. Uvedu příklad z Japonska, které je lídrem v automatizaci. V určitém okamžiku tam začali ustupovat od některých řešení nahrazujících lidi, protože zaznamenali drastický nárůst počtu sebevražd. Pro Japonce je práce totiž smyslem života. Viděl jsem tam důchodce zapojené do jednoduchých činností, například řízení provozu při výjezdu z garáže, jen proto, aby se cítili potřební. V Evropě je práce sice prostředkem k dosažení cíle (ne smyslem života), ale i tak musíme dávat pozor, aby technologický pokrok nevyloučil celé společenské skupiny.

Navíc je třeba mít na paměti, že budování společenské akceptace a povědomí je dlouhodobý proces a dezinformace a fake news jej mohou velmi snadno narušit.

Budoucnost logistiky

Budou lidé v oblasti logistiky v éře autonomních řešení ještě potřeba? Kdybyste měl poradit studentovi „logistiky“, na co by se měl zaměřit?

Logistika se rozvíjí, protože jsme konzumní společnost – chceme stále více a rychleji. Lidé v logistice jsou a stále budou potřeba, protože automatizace je pouze podpora. Systém je chytrý pouze tak, jak chytrý je člověk, který jej navrhne a dohlíží na něj.

Z mého pohledu jako vědce není rok, kdy by se vzdělávací programy neměnily, protože samotná logistika se velmi rychle mění. Univerzity musí s těmito změnami držet krok, aby poskytovaly nejnovější znalosti a nejlepší metody.

Jaká je tedy moje rada pro studenty? Spojujte teorii s praxí. Využijte čas studia nejen v prostorách univerzity, ale také prostřednictvím praxí a stáží, abyste budovali svou profesní pozici. Skončily časy, kdy studium znamenalo jen lavici a tabuli (nebo tablet). S radostí sleduji, že studenti posledních ročníků již pracují v oboru a zaměstnavatelé „stojí ve frontě“ na ambiciózní uchazeče.

Navíc vím, že řízení je velká odpovědnost a umění rozhodování. Proto bych studentům doporučil projít každou pozicí. Pak budou mít komplexní znalosti, které budou moci využívat jako manažeři. Protože být odborníkem znamená znalosti plus zkušenosti. Znalosti lze získat z knih nebo rozhovorů, ale zkušenosti si člověk musí vybudovat sám.

A co víc, je třeba bořit určité stereotypy. Bojujte s tím, co vyžaduje změnu. Zavedené postupy lze vždy měnit, protože to svědčí o rozvoji, místo slepého podřizování se jim. Aby to však bylo možné, nejlepší metodou je tyto postupy nejprve poznat a pochopit.

Pane profesore, myslím, že je to skvělá tečka za naším rozhovorem. Moc Vám děkuji!

Děkuji, bylo mi potěšením.