Jaké způsoby testování autonomních vozidel existují?
Obecně lze rozlišit tři typy či fáze testování autonomních vozidel. První fází je virtuální testování, během nějž řídicí software vozidla „jezdí“ v počítači. Takto je relativně bezpracně a bezpečně možné najezdit miliardy kilometrů v simulovaném světě, ovšem za cenu toho, že simulace je určitým zjednodušením, takže opomíjí drobnosti reálného světa, které ale mohou mít ve výsledku velký význam. Druhou fází je laboratorní testování, které se skládá ze dvou hlavních částí, a to takzvané SIL neboli Software-In-the-Loop a HIL neboli Hardware-in-the-Loop. V případě SIL se jedná o to, že některé senzorické vybavení vozu je nahrazeno programem. Jinak řečeno, není potřeba celá kamera, ale postačuje jen její programová část, jež je zásobována vstupními daty, přičemž se sledují její schopnosti. V případě HIL se jedná o to, že fyzické součástky jsou testovány s přispěním nějakého simulovaného prostředí. Například kamery jsou stimulovány promítaným obrazem, radaru nebo lidaru jsou dodávána data z dříve nasnímaných jízd, načež se sleduje, jak bude dané zařízení reagovat. Podstatou je naladit jejich fungování tak, aby na vozidle v reálném světě fungovaly co možná nejlépe. Třetí fází je testování v reálných podmínkách. To se dělí na dvě úrovně. Jednodušší úrovní jsou jízdy v uzavřeném prostředí, tedy na testovacím polygonu. Těch vzniká po celém světě značné množství, navzájem se liší rozlohou a vybavením, což ovlivňuje paletu testovaných scénářů. Přední vývojáři autonomních vozidel si obvykle zřizují vlastní polygony pro soukromé testování. Smyslem zkoušek na polygonu je vystavit vozidlo podmínkám reálného světa, avšak bez účasti faktorů, které představují pro vozidlo v rané fázi vývoje značnou zátěž, typicky další účastníci provozu. Tím, že jde o regulované prostředí, je možné vozidlo naučit fungovat na skutečné dopravní infrastruktuře. Komplexnější úrovní a nejvyšším stupněm testování jsou pak jízdy na veřejných cestách sdílených s ostatními účastníky silničního provozu. Tato fáze si pochopitelně vyžaduje velice důkladně otestovaná vozidla a zároveň i přítomnost bezpečnostních řidičů, kteří sedí za volantem a dohlížejí na správnou funkci autonomního řízení.